Jupiter je největší planetou Sluneční soustavy. Jeho objem je 1300krát větší než objem Země. Jupiter je tvořený pouze plyny, které jsou v centru stlačovány obrovskými tlaky. Jupiterovo jádro je nesmírně žhavé. Vydává dvakrát více tepla, než přijímá od Slunce.

Oběžná dráha
Jupiter obíhá kolem Slunce ve vzdálenosti 778 miliónů km. Slunce oběhne jednou za 11,86 let. Jupiter se otáčí téměř vzpřímeně a velmi rychle. Jeden den trvá na Jupiteru téměř 10 hodin. Tato rychlá rotace způsobuje, že se Jupiter na pólech zplošťuje a na rovníku vydouvá.

Struktura Jupiteru
Jupiter je se svým rovníkovým průměrem 143 000 km největší planetou ve sluneční soustavě. Je v pořadí pátou planetou od Slunce. Pokud by byl Jupiter dutý, tak by takto vzniklý prostor vyplnilo více než tisíc Zemí. Jeho hmotnost, 1,9.1027 kg, je větší než hmotnost všech ostatních planet dohromady. Svou přitažlivostí ovládá velké množství měsíců, jejich počet neustále narůstá. Čtyři z nich, Io, Europa, Ganymedes a Callisto byly objeveny Galileem již v roce 1610. Jako všechny plynné planety i tato má systém prstenců, ale velmi nejasný a ze Země není pozorovatelný (prstenec byl objeven v roce 1979 pomocí kosmické sondy Voyager 1). Tloušťka Jupiterovy atmosféry je zhruba 1 000 km a skládá se z plynného vodíku a helia s malým množstvím metanu, čpavku, vodních par a dalších sloučenin. S ohledem na velikost Jupitera s hloubkou poměrně rychle narůstají teplota i tlak, a proto se v hloubce asi 1 000 m nachází moře kapalného molekulárního vodíku. V hloubkách ještě větších je už tlak natolik velký, že má vodík tuhé, kovové skupenství. Všechny tyto přechody jsou ale pozvolné a nenašli bychom žádnou ostrou hranici.

Barevné šířkové pásy, atmosférické mraky a bouře ilustrují dynamický systém Jupiterova počasí. Vítr zde dosahuje rychlostí 100 m/s (360 km/h). Charakter oblak se mění během hodin nebo dnů. Velká rudá skvrna je složitá anticyklóna pohybující se proti směru hodinových ručiček. Na krajích se zdá, že se materiál otočí během čtyř až šesti dní; blízko středu je pohyb nepatrný a velmi náhodný ve směru. Její stáří je nejméně 300 let a rozměr je více než dvojnásobek průměru Země. V celém pásu mračen se nachází řada dalších malých bouří a vírů. V polárních oblastech Jupitera byly pozorovány polárních záře podobné pozemským, které jsou způsobeny nabitými částicemi vyvrženými z vulkánů na měsíci Io. Na vrcholcích mraků byly pozorovány mohutné oslňující blesky.


Jupiterův prstenec
Na rozdíl od komplikovaného a složitého systému prstenců u Saturnu, má Jupiter jednoduchý prstenec, který je složený z vnitřního halového prstence, hlavního prstence a pavučinového prstence. Podle kosmické sondy Voyager se zdál být pavučinový kroužek jako jednoduchý prstenec, ale obrázky z Galilea poskytly neočekávaný objev, že ve skutečnosti se jedná o prstence dva. Jeden kroužek je vložený uvnitř dalšího. Prstence jsou velmi tenké a jsou složeny z částeček prachu, které vznikly po rozbití meziplanetárních meteoroidů o čtyři malé vnější měsíce, Metis, Adrastea, Thebe a Amalthea. Mnoho těchto částeček dosahuje mikroskopických velikostí. Halový prstenec (nejblíže k planetě) je toroidní a rozprostírá se ve vzdálenosti 92 000 km až 122 500 km od středu Jupitera. Je vytvořen jemnými částečky prachu, který vzniká z vnitřního okraje hlavního prstence, který se částečně "drobí" a padá směrem k planetě. Hlavní a jasnější prstenec se rozprostírá od okraje halového do vzdálenosti129 000 km, skoro ke vnitřní dráze měsíce Adrastea. Poblíž dráhy měsíce Metis klesá jasnost hlavního prstence. Dva nejasné pavučinové prstence jsou zcela stejné. Amalthea pavučinový prstenec (tak se nazývá první z nich, blíže k planetě) se rozprostírá od oběžné dráhy měsíce Adrastea k oběžné dráze měsíce Amalthea ve vzdálenosti 182 000 km od středu Jupitera. Nejasný Thebe pavučinový prstenec se rozprostírá od oběžné dráhy měsíce Amalthea k oběžné dráze měsíce Thebe ve vzdálenosti 226 000 km. Jupiterovo prstence a měsíce se nacházejí v dosahu silného radiačního pásu elektronů a iontů chycených magnetickým polem planety.


Magnetosféra
Jupiter má silné magnetické pole, nejméně desetkrát silnější než zemské. Má opačnou polaritu než zemské magnetické pole a je také mnohem rozsáhlejší (může dosáhnout až ke dráze Saturnu). Magnetosféra Jupitera je dalekosáhle ovlivňována rychlou rotací planety. Jupiter má silné magnetické pole, mnohem silnější než Země. Jeho magnetosféra sahá přes 650 miliónů km daleko - až za oběžnou dráhu Saturnu! (Pozn.: Jupiterova magnetosféra ovšem není ani zdaleka kulová - ve směru ke Slunci dosahuje do vzdálenosti "jenom" pár miliónů km). Je tu velká intenzita procesů, které magnetické pole generují. Uvnitř magnetosféry obíhají velké jupiterovy měsíce. To vytváří celou řadu zajímavých jevů a efektů. Byly nalezeny oblasti s vysokou hustotou nabitých částic, radiační pásy, mezi planetou a měsícem Io dochází k propojení složitými proudovými systémy. Velikost elektrických proudů činí i milióny ampérů. Kolem měsíce Io se v magnetosféře vytváří jakýsi toroidální oblak zvýšené koncentrace iontů vyvržených při vulkanické činnosti z povrchu měsíce. Je registrováno radiové záření pocházející z magnetosféry. Byly pozorovány i mohutné polární záře, vznikající stejně jako u Země. Galileova měření odhalila nový intenzívní radiační pás mezi Jupiterovým prstencem a vrchními vrstvami atmosféry. Tento nový pás je přibližně desetkrát silnější než Van Allenovy radiační pásy okolo Země. Velmi překvapivý byl objev, že tento pás obsahuje ionty hélia s vysokou energií, jejichž původ je neznámý.

Dokument o Jupiteru


Důležité objevy

1610	Galileo pozoruje dalekohledem Jupitera a jeho měsíce
1664	Robert Hooke zaznamenává Velkou červenou skvrnu
1675	První přesná měření rychlosti světla s využitím zákrytů Jupiterových měsíců.
1932	V atmosféře zjištěn metan a čpavek
1955	Náhodný objev rádiových vln Jupitera
1973	Průlet první sondy Pioneer
1979	Průlet obou sond Voyager
1989	Vypuštěna sonda Galileo, probíhá dlouhodobý výzkum Jupiteru a jeho měsíců
1994	Srážka jádra komety s Jupiterem
1995-2003	Podrobný průzkum měsíců sondou Galileo
2000	Kolem Jupiteru prolétá sonda Cassini, jejímž konečným cílem je Saturn
2000-2003	Cca 30 nových měsíců objeveno z observatorí Havajských ostrovů.
2007	Kolem Jupiteru prolétá sonda New Horizons, jejímž konečným cílem je Kuiperův pás a Pluto

Stuktura
Názory na vnitřní složení planety se v minulosti značně měnily. Po dlouhou dobu se předpokládalo, že Jupiter je převážně plynné těleso, jen s malým pevným jádrem. Proto se také zdůrazňovala podoba mezi Jupiterem a Sluncem. Dnešní představa je odlišná - Jupiter je s největší pravděpodobností převážně kapalné těleso, s malým pevným jádrem a relativně tenkou vrstvou atmosféry. Malé pevné jádro skládající se ze silikátů a železa. Tlak a teplota jsou zde velmi vysoké. Zejména vysoký tlak byl v minulosti příčinou toho, že se pevné jádro pokládalo za útvar složený z pevného vodíku. Nad jádrem se nachází tlustá vrstva složená převážně z vodíku. Ta tvoří rozhodující část objemu i hmoty Jupiteru. Vodík je rozdělen do dvou dílčích vrstev, přičemž v obou je kapalný. Spodní vrstva sahá od jádra do vzdálenosti 46 000km od středu planety a skládá se z kovového kapalného vodíku. Druhá vodíková vrstva sáhá do vzdálenosti 70 000km od středu planety. Její hlavní složkou je kapalný molekulární vodík. Znamená to, že stavba Jupitera je zcela odlišná nejen od terestrických těles, ale i od Slunce, jakkoli se Jupiter svými parametry spíše blíží hvězdám. Naopak je velmi pravděpodobné, že chemickým složením se Jupiter Slunci velmi podobá. Zároveň se dnešní složení Jupitera značně podobá složení původní mlhoviny. Je složen převážně z lehkých prvků, zejména vodíku a hélia - má totiž asi 1 000 krát větší objem než Země, ale hmotnost pouze asi 318krát větší => hustota planety je nižší než u Země, pouze asi 1,33 g/cm3. Již delší dobu je známo, že Jupiter vyzařuje více než dvojnásobné množství energie, než jaké přijímá ze Slunce. Dnes se většinou přijímá vysvětlení, podle něhož jde o zbytkové teplo z doby vzniku planety, které se díky ohromné hmotě Jupitera uchovalo dodnes.

Atmosféra
Skládá se z několika vrstev. Svrchní části jsou tvořeny převážně vodíkem a héliem. v dalších vrstvách můžete najít amoniak, metan, vodu, acetylén aj., které zbarvují atmosféru do odstínů žluté až hnědočervené barvy. Viditelný povrch Jupitera má charakteristický vzhled, dobře patrný i při pozorování pozemskými dalekohledy. Střídají se na něm světlé a temné pruhy, rovnoběžné s rovníkem, jejichž tloušťka se směrem k pólu snižuje. Temné pruhy bývají označovány jako pásy, světlé jako pásma. V dalekohledu připomíná obraz Jupitera spíše černobílý snímek. Barevné snímky pořízené sondami, které proletěly kolem planet, však ukázaly, že Jupiter je nesmírně barevný. Při pohledu zblízka se také ukázalo, že pro povrch planety jsou typické nejenom pruhy, ale také řada nejrůznějších oválných skvrn, vírů, smyček a nepravidelných útvarů, které zaujímají širokou škálu barev od bílé přes hnědočervenou až po červenou. Snímky kosmických sond Pioneer 10 a 11 zachytili velké množství detailních snímků atmosféry, na kterých jsou patrné různé světlejší a tmavší skvrny, žilky, filamenty apod. Tmavé skvrny byly ztotožněny s cyklóny, světlé s anticyklóny, přičemž nejaktivnější je rovníková oblast. Nejznámější z pozemních pozorování je Velká rudá skvrna, spočívající z větší části v jižním tropickém pásmu, která se dříve vyznačovala nápadnou červení.Rotuje jednou za 6 dní. Červená barva pravděpodobně souvisí s výskytem fosforu. Tento útvar pozoroval již v roce 1665 Cassini, což znamená, že skvrna setrvává na stejném místě nejméně posledních 300 let. Skvrna je nejspíš cyklonální poruchou, tedy obdobou pozemských hurikánů. Na Zemi se cyklóny zachovávají svou intenzitu v době, kdy se pohybují nad mořem. Jupiter žádné pevniny nemá, a proto by na něm cyklón mohl přetrvávat dlouhou dobu. Navíc je možné, že časová stabilita podobné poruchy je funkcí jejích rozměrů. Velká rudá skvrna je výjimečná pouze svou obrovskou rozlohou. Na povrchu planety bylo objeveno několik podobných, ale menších útvarů. Alespoň v jednou případě bylo také potvrzeno, že malé skvrny "žijí" poměrně krátce, jen několik let.

Údaje o Jupiteru

průměr rovníkový	142 984 km
průměr polární	133 708 km
prům.vzdálenost od Slunce	778 330 000 km
rychlost oběhu kolem Slunce	13,06 km/s
oběh Slunce (1 rok)	11,86 let
otáčka kolem vlastní osy (1 den)	9 h 55 min
hmotnost	1,908*1027 kg
průměrná hustota	1300 kg.m-3
povrchová přitažlivost	23,19 m.s-2
teplota na vrcholcích mraků	-150 stupňů C
úniková rychlost z planety	59,5 km.s-1
inklinace (sklon) roviny oběžné dráhy	1,31 °
kulatost	0,065
výstřednost oběžné dráhy	0,05
magnituda v opozici	-2,7

Jupiterovy měsíce
V souladu se svou výjimečnou pozicí ve sluneční soustavě má nejrozsáhlejší soustavu měsíců Jupiter. Středem pozornosti jsou však zejména čtyři velké měsíce Jupiteru, tzv. Galileiho družice, pojmenované Io, Europa, Ganymed a Callisto. Dva z nich, Ganymed a Callisto, jsou tak velké, že by mohly být planetami - oba jsou větší než Merkur a Pluto. Tyto čtyři měsíce připomínají miniaturu sluneční soustavy - vnitřní měsíce jsou menší a vnější větší, průměrná hustota měsíců klesá se vzdáleností od Jupiteru. Tato podoba se sluneční soustavou vede k závěrům, že i způsob vzniku byl v obou případech podobný. Velké měsíce však rozhodně nejsou zachycená tělesa, ale tělesa, která vznikla v blízkosti planety. Postupný pomalý účinek slapových sil vzbuzovaných Galileovými měsíci se na Jupiteru projevuje. Na druhou stanu ale ta samá síla mění i oběžné dráhy měsíců, které se dostávají (velmi pomalu, samozřejmě) do větší vzdálenosti od planety. Jupiterovy oběžnice jsou pojmenovány podle postav z Diova života (většinou podle jeho milenek).



Ostatní měsíce

jméno	vzdálenost (000 km)	průměr (km)	hmotnost (kg)	objevitel	rok
Metis	128	40	9,56e16	Synnott	1979
Adrastea	129	20	1,91e16	Jewitt	1979
Amalthea	181	188	7,17e18	Barnard	1892
Thebe	222	100	7,77e17	Synnott	1979
Io	422	3642	8,93e22	Galileo	1610
Europa	671	3110	4,80e22	Galileo	1610
Ganymede	1070	5168	1,48e23	Galileo	1610
Callisto	1883	4806	1,08e23	Galileo	1610
Leda	11094	16	5,68e15	Kowal	1974
Himalia	11480	186	9,56e18	Perrine	1904
Lysithea	11720	36	7,77e16	Nicholson	1938
Elara	11737	76	7,77e17	Perrine	1905
Anake	21200	30	3,82e16	Nicholson	1951
Carme	22600	40	3,82e16	Nicholson	1938
Pasiphae	23500	50	1,91e17	Melotte	1908
Sinope	23700	36	7,77e16	Nicholson	1914

---

---