První americká orbitální stanice.

Popis stanice
Prostor vlastní stanice vznikl úpravou třetího stupně S-IVB rakety Saturn 5. Celková hmotnost stanice na oběžné dráze činila 86 725 kg, spolu s lodí Apollo - 100 505 kg. Stanice byla dlouhá 36 m, úplný pracovní prostor dosahoval 344 m3, s dopravní lodí Apollo 354 m3. Sestavení řídilo Marshallovo středisko kosmických letů, Johnsonovo středisko bylo odpovědné za úpravu Apolla, i za plánování operací a přípravu kosmonautů. Konečnou montáž, prověrku a vypuštění stanice i tří dopravních lodí zabezpečovalo kosmické středisko na mysu Canaveral.

Ústředním blokem Skylabu byla dvoupatrová konstrukce, kde žily a pracovaly posádky a probíhaly jednotlivé pokusy. První paluba se skládala z ložnice (6.5 m2), jídelny (9.3 m2) a koupelny s toaletou (2.8 m2). Strop byl 2.1 m vysoko. Druhá paluba vytvářela místnost (16.17 m2) pro vědecké experimenty, vybavenou dvěma komůrkami pro vysunutí přístrojů do volného vesmíru. Zvenčí zakrýval válcovitou část stanice protimeteorický ochranný štít z hliníkové fólie tlustý 0.6 mm, který zároveň sloužil jako ochrana před slunečním zářením. Během navádění na dráhu byl štít přitisknut ke stěnám stanice, ale po dosažení základní dráhy se měl napnout asi ve vzdálenosti 13 cm od stěny (při startu však došlo k jeho servání).

Prostor původní kyslíkové nádrže třetího stupně Saturnu se stal skladištěm odpadků. Byl přístupný otvorem v podlaze. Uvnitř byly vestavěny přepážky, aby se odpadky nemohly volně pohybovat.

Na přední část základního dílu byla napojena přechodová komora. Mohla se hermeticky uzavřít od ostatní stanice. Byla dlouhá 5.08 m, skládala se z přechodové části, průlezu , pohyblivého nástavce průlezového tunelu a vzpěr. Ke komoře byl dále namontován pevný kryt a vyklápěcí zařízení dalekohledu ATM. Byla rozdělena dvěma poklopy na tři části. Prostřední 2 m dlouhá sloužila jako vzduchová propusť při každém výstupu do volného prostoru. Vešli se sem pohodlně dva astronauti ve skafandrech. V části spojené s přechodovou sekcí byl nouzový ventil a nejrůznější vybavení, magnetofony a nádrže. Třetí díl přechodové komory obsahoval regulační systém atmosféry. Na protilehlé straně byla komora spojená přechodovou sekcí pevně s další částí Skylabu.

Tuto sekci tvořil hliníkový trychtýř, jehož průměr se od tří metrů u spojovacího adaptéru MDA zmenšoval až na 1.65 m u průlezu. Po obvodu byla v sekci umístěna čtyři pozorovací místa. Okna s dvojitými skly měla vnější pohyblivé kryty, které se daly ovládat zevnitř. Kolem výstupního modulu byly konstrukce čtyř hliníkových vzpěr, které nesly ochranný kryt přechodové komory a šest nádrží s plynným dusíkem. Šest tanků s plynným kyslíkem bylo na ochranném štítu.

Mnohonásobný spojovací adaptér MDA byl třetí hlavní částí Skylabu. Byl to válec o průměru 3.05 m, dlouhý 5.24 m. Umožňoval spojení dopravní lodi Apollo s orbitální stanicí. Měl dvě stykovací zařízení. Základní bylo v podélné ose, záložní (kdyby bylo třeba podniknout záchrannou operaci) ve stěně. Byl zde ovládací panel k ATM, dva průzory (jeden u záložního setkávacího otvoru a druhý přesně proti němu) pro pozorování ATM a fotografování Země. Dále ovládací panely termoregulačního systému, energetické rozvaděče, řízení ventilace.

Při startu byl před spojovacím adaptérem sklopený hvězdářský komplex ATM. Sloužil především k pozorování Slunce. Po navedení na dráhu se jeho konstrukce otočila o 90 stupňů. Byl to osmiboký hranol, dlouhý 2.9 m. Uvnitř byl o průměru 2.08 m a délce 3.43 m. V něm byla hlavní vědecká souprava pěti dalekohledů. Stabilizaci ATM zajišťovaly tři gyroskopy, každý o váze 181 kg. Elektrickou energii dodávaly čtyři panely slunečních článků o celkové ploše 111 m2. Celá soustava ATM se mohla stabilizovat autonomně s přesností 0.0014 stupňů během 15 min. Střední rozlišovací schopnost na povrchu Slunce byla 1600 km.

Činnost přístrojů mohla posádka sledovat na dvou obrazovkách, jež se přepínaly vždy na dvě z pěti televizních kamer. Astronauti, kteří ovládali ATM z MDA, mohli rozhodovat o nejvhodnějším způsobu pozorování buď sami, nebo podle příkazů ze Země. Hlavní část výsledků se zachycuje fotografiemi, a proto museli astronauti čas od času vystoupit ze stanice a vyměnit kazety. Komplex EREP (Earth Resources Experiment Package) sloužil k průzkumu pozemských zdrojů. K EREPu patřily kromě jiného blok fotokamer, Kartografická kamera, univerzální infračervený spektrometr, kombinovaný radiometr. Blok fotokamer umožňoval získat šest současných fotografií na 70mm barevný a černobílý film přes různé filtry. Rozlišovací schopnost na povrchu Země byla 30 metrů. Blok byl umístěn za sklem o rozměrech 42x56 cm. Jeho hmotnost dosahovala 135 kg.

Elektřinu pro stanici měly obstarávat panely slunečních baterií spolu s akumulátory. Celková plocha slunečních článků byla 220 m2. Byla to křídla, jež se na dráze měla rozevřít. Plný maximální výkon se měl pohybovat mezi 21 až 24 kW, průměrný kolem 7.5 kW. Stropní zářivky, jejichž svítivost se dala regulovat, osvětlovaly vnitřní prostory. Kromě toho měli astronauti k dispozici ruční svítilny.

Orientaci a stabilizaci Skylabu zajišťoval stabilizační systém, který tvořila jednak soustava plynových trysek na stlačený dusík a jednak systém gyroskopů. Orientaci neustále kontroloval palubní počítač. Klimatizační systém umožňoval volit teplotu mezi 15.5 až 32 stupni Celsia.

Atmosféra se skládala ze 74% kyslíku a 26% dusíku. Tlak 35 kPa (5 psi). Na stanici bylo vybavení nutné pro všechny tři posádky, které si nesly jen nejnutnější věci. Voda - 2700 litrů byla uskladněna v 10 nádržích v prvním patře družicové dílny. Zásoby pro pití a hygienické potřeby dosahovaly 272 hektolitrů. Na palubě byla i speciální sprcha s odvodem vody. Přidáváním jódu v množství 2 až 6 dílů na milión se voda sterilizovala. Přes 900 kg potravin bylo umístěno ve zvláštních 11 schránkách a 5 ledničkách v prostoru pro posádku. Byly tu dále speciální obleky, spodní prádlo, utěrky, 55 kostek mýdla a 1800 sáčků na fekálie. Dále 104 kazet s filmem, lékárna a vysavač, 60 kazet s magnetofonovými pásky, 36 knih, karty, dalekohled atd. Celkové zásoby obsáhly přes 13 tisíc nejrůznějších předmětů, což vážilo na počátku letu 4490 kg. Uchovávání a příprava potravy se na Skylabu lišily od všech předcházejících způsobů na amerických kosmických lodích jednak různorodostí produktů, jednak množstvím. Příprava byla maximálně zjednodušena a spočívala jen v ohřátí nebo v přidání vody. Astronauti obědvali v jídelně a používali nožů i vidliček. Potraviny byly uloženy v balících ve zvlášť chráněných nádobách.

Dopravní loď Apollo měla dopravit posádku na stanici a zpět. Během pobytu astronautů na Skylabu zůstávala s ní spojena. Využívalo se asi poloviny výkonu energetického bloku Apolla. Spojovací soustava pak pracovala naplno celou dobu, protože jejím prostřednictvím astronauti hovořili s řídicím střediskem. Vnitřní část Apolla byla přebudována tak, aby se dala v případě havárie vestavět dovnitř další křesla. Byly rovněž zvětšeny rozměry schránek ve velitelské kabině, aby se sem mohlo uložit větší množství vědeckého materiálu při návratu.


Popis letu
Orbitální laboratoř Skylab byla vypuštěna 14.05.1973 ve 14:00 SEČ raketou Saturn 5 (byl to její poslední start) z rampy č. 39A mysu Canaveral (ESMC) na dráhu s parametry : hp= 434 km, ha= 437 km, i= 50°, perioda= 93.2 min.

Během navádění na dráhu se však v důsledku konstrukční závady zničil tepelný (meteorický) kryt stanice. Přitom se současně utrhl jeden a zasekl druhý hlavní panel slunečních baterií. Teplota uvnitř stanice začala stoupat, nebylo možno orientovat stanici ke Slunci a aparatura měla nedostatek elektřiny. Start první posádky musel být odložen, nakonec však právě díky "opravářským" schopnostem kosmonautů bylo možno uvést stanici do normálního provozu.

Podařilo se uskutečnit všechny tři plánované pracovní pobyty na palubě s rekordními délkami 28, 59 a 84 dny (poslední rekord byl překonán v roce 1978 posádkou lodi Sojuz 26). Celkem byla stanice v provozu 270 dní, z toho 171 v pilotovaném režimu.

Po odletu poslední posádky 08.02.1974 byla aparatura vypojena a stanice gravitačně stabilizována podélnou osou kolmo k zemskému povrchu. V roce 1977 bylo zjištěno zrychlování sestupu stanice na nižší dráhu vlivem stoupající hustoty atmosféry (vyvolané rostoucí sluneční činností).

V roce 1978 byla provedena řada pokusů o snížení rychlosti sestupu (změnou stabilizace podélnou osou ve směru letu) a uvažovalo se o vyslání "záchranné expedice" pomocí raketoplánu. Problémy s aparaturou stanice a odklady startu prvního raketoplánu však tyto akce znemožnily a stanice zanikla 11.07.1979, po 2248 dnech letu, nad Indickým oceánem a západní Austrálií. Byla nalezena řada úlomků, ale nebyly způsobeny žádné škody.


Dokument - SkyLab

---

---