Ve výšce 300 až 400 km nad zemí obíhala vesmírná stanice MIR naši planetu. Tento obří kolos byl chloubou ruského vesmírného programu od 19. února 1986 do 23. března 2001. Se svou hmotností 250 tun představoval ve své době největší umělé kosmické těleso. 350 m2 tvořilo celkový obytný objem.

Po úspěšném americkém programu Apollo a jejich dosažením Měsíce se tehdejší Sovětský svaz dostal ve vesmíru až na druhé místo. Proto se Sověti začali soustředit na jinou strategii a začali budovat vesmírné stanice. V sedmdesátých a osmdesátých letech vypustili na oběžnou dráhu několik orbitálních stanic Saljut, ale USA stále držela krok. A to se svou vesmírnou stanicí Skylab. V roce 1986 však dosáhli svého, když do vesmíru vypustili první části vesmírné stanice MIR. MIR byl něčím mimořádným, a proto není divu, že se Rusové tohoto technického skvostu vzdali až po patnácti letech.

První dlouhodobě obydlená vědecká stanice ve vesmíru byla vybudována propojením modulů MIR, Kvant-1, Kvant-2, Kristall, Spektr, Priroda a Docking Module. Stanice byla obsluhována pilotovanými loděmi Sojuz a nákladními Progress. Běžně tuto stanici obývali tři kosmonauti, ale byl schopen pojmout až šest osob. MIR byl téměř nepřetržitě obydlen do října 1999. Řídící středisko MIRu (CUP - Centr upravlenija poljotom) sídlilo v Kaliningradu u Moskvy (dnešní Koroljov).

Komplex měl původně sloužit pět let, začal přesluhovat, a tak se začaly objevovat poruchy a dokonce vzniklo i několik nebezpečných situací. 26. 2. 1997 na stanici vypukl požár, který však dokázala posádka zvládnout. Další nebezpečná situace nastala 25. 6. 1997, kdy došlo během prověrky nového navigačního systému Kurs ke srážce s nákladní lodí Progress M-34. Nejprve narazila do slunečních panelů vědeckého modulu Spektr, čímž došlo k jejich poškození. Poté pak modul dokonce prorazila a tím ho vyřadila z činnosti. Touto nehodou nejen, že komplex přišel o jeden z modulů a o jeho přístrojovou vědeckou aparaturu, ale spustila se celá řada dalších problémů. Nárazem MIR totiž přišel přibližně o příkon 40 % el. energie. Později byly zbylé nepoškozené panely přenastaveny a přepojeny. Modul Spektr se však nikdy nepodařilo utěsnit, a proto zůstal do konce neobyvatelný. Problémů bylo bohužel více: objevovaly se zkraty v elektřině, selhání hlavního počítače, únik chladicí kapaliny, porucha kyslíkového systému, termoregulačního systému, porucha toalety a další. Nepřetržité poruchy a jejich odstraňování začínaly zabírat stále více času, a proto bylo zapotřebí rozhodnout, co dál s MIRem. Po patnácti odsloužených letech byl MIR nasměrován do zemské atmosféry, kde z větší části shořel. Některé zbytky dopadly do Tichého oceánu.

konec vesmírné stanice MIR


Moduly stanice MIR

Základní blok stanice MIR
Základní blok stanice, který byl na oběžnou dráhu vynesen 19. 2. 1986, byl obytným a řídícím modulem. Skládal se ze čtyř částí: přechodového úseku, pracovního úseku, přístrojového úseku a přechodové komory.

Přechodový úsek měl tvar koule o průměru 2,2 m a jeho celková délka byla 2,5 m. Sdružoval pět spojovacích uzlů, z nichž některé šlo využít k výstupu kosmonautů do volného kosmického prostoru.
Pracovní úsek tvořily dva válce: větší válec o průměru 4,15 m a menší o průměru 2,9 m. Tento úsek měřil 8,6 m. Na menším válci byly umístěny solární panely (jejich plocha byla 97m2). V pracovním úseku byli ovládací pulty, orientační zaměřovače, astronavigační přístroje, radiotechnická a televizní aparatura, prostředky pro telekomunikaci a dvě křesla u hlavního řídicího pultu. Objemnější válec byl zařízen jako obytná zóna, složená z dvou ložnic. Vedle ložnic byla jídelna s odklápěcím jídelním stolem pro čtyři osoby, uzpůsobeným k fixaci potravin. Stůl byl také opatřen elektrickým ohřívačem. U protilehlé stěny byla umístěna chladnička a odklápěcí stůl s nářadím pro opravářské práce. K vybavení obytné zóny patřil i tělocvičný trenažér, umývárna, toaleta, sběrače odpadků, nádrže s vodou, ventilátory a vestavěná skříň pro ukládání osobních věcí. Pod podlahou byla umístěna komora k odstraňování odpadků ze stanice. Podlaha, strop i boční stěny měli odlišné zbarvení, aby se zlepšila orientace uvnitř pracovního úseku.

V přístrojovém úseku byla umístěna motorová sekce spolu s palivovými nádržemi, nádržemi s tlakovým plynem a agregáty termoregulačního a spojovacího systému. Tento úsek dosahoval rozměrů o průměru 4,15 m a délky 2,3 m. Na jejím vnějším povrchu byly umístěny antény telekomunikačního spojení se Zemí a systému sbližování, světelné indikátory, pasivní optické zaměřovací pomůcky pro spojovací manévr a sluneční čidla.

Přechodová komora měla tvar válce o délce 1,3 m a průměru 2 m. Tato část obsahovala systém zásobování vodou, spojovací a radiotechnický systém a další systémy zabezpečující provoz stanice, včetně prostředků osobní hygieny. Průlezy mezi jednotlivými úseky stanice MIR i ve všech spojovacích uzlech měli shodný průměr 0,8 m. Celková délka základního bloku činila 13,13 m a při startu vážil asi 21 tun.

Kvant (Kvant-1)
Astrofyzikální modul Kvant, složený z laboratorního úseku, přechodové komory a externího úseku přístrojů, byl po základním bloku na MIRu nejstarší. Byl vypuštěn 31. 3. 1987 a připojen 12. dubna téhož roku. Laboratorní úsek měl tvar válce o délce 5,8 m. Vpředu byl napojen na základní modul a vzadu uzpůsoben pro připojení vesmírných lodí. Kvant sloužil ke sledování aktivních galaxií, kvasarů a rentgenového záření. Podstatnou část vědeckého vybavení tvořila mezinárodní observatoř Rentgen o hmotnosti 800 kg. Celková délka modulu byla 5,8 m a jeho hmotnost byla 11 050 kg.


Kvant 2
Kvant-2 byl vypuštěn 26. 11. 1989 a byl určený k dovybavení MIRu palivem, spotřebními látkami a zařízením, které bylo příliš těžké, a tak nemohlo odstartovat v základním bloku. Měřil 12,4 m a jeho průměr byl 4,35 m. Vážil asi 18,5 tuny a nesl dvě křídla solárních panelů (celková plocha panelů tvořila 53m2). Skládal se ze tří válcových částí: z nákladní části s přístroji, vědecké a přechodové komory. Přechodová komora, nejdůležitější součást tohoto modulu, sloužila k výstupům do otevřeného vesmírného prostoru. Na Kvantu-2 se prováděly pozorování zemského povrchu a biologické experimenty (byla zde např. líheň křepelek).


Kristall
Technologický modul Kristall byl k MIRu připojen 31. 5. 1990. Prováděly se zde vědecké a technologické pokusy. Vyráběly se zde např. různé slitiny kovů. Skládal se ze dvou částí, měřil 11,9 m a jeho průměr dosahoval 4,35 m. Kristall byl mimo jiné uzpůsoben i pro spojení s raketoplánem Buran, které ovšem nikdy neproběhlo.


Spektr
Geofyzikální modul Spektr vypuštěný 20. 5. 1995 byl zejména přizpůsoben k pozorování Země. Byl opatřen přístrojem pro atmosferický výzkum, technologické experimenty a sledování atmosféry Země a monitorování rentgenového a gama záření. Měřil 12 m a jeho maximální průměr byl 4,35 m. V době startu jeho hmotnost dosahoval 23 500 kg.


Priroda
Modul Priroda byl připojen k MIRu jako poslední (23. 4. 1996). Jeho délka dosahovala 12 m a maximální průměr byl 4,35 m. Stejně jako modul Spektr byl zaměřený na výzkum Země. Provádělo se na něm pozorování životního prostředí Země, nečistot v atmosféře, skleníkového efektu, měřila se eroze a radioaktivita.


Docking module
Malý modul o průměru jen 2,2 m a délce 4,7 m. Důvodem jeho připojení ke stanici MIR bylo složité spojení amerického raketoplánu přes modul Kristall. Byl vypuštěn 12. 11. 1995 a o tři dny později připojen k zmíněnému modulu. Vědecké vybavení měl minimální a byl opatřen o dva solární panely. Konfigurace stanice MIR


Životní podmínky
Na takové stanici, jako je Mir, nebyl pro pobyt zrovna vysoký komfort. Museli žít z přidělených zásob či z toho, co jim vyrobily přístroje.

Běžný denní program kosmonautů:

• 08:00 - probuzení, ranní toaleta, inspekce stanice
• 09:00 - snídaně
• 09:40 - začátek práce, cvičení, komunikace se Zemí
• 14:00 - oběd
• 15:00 - práce, cvičení, komunikace se Zemí
• 19:00 - večeře, příprava práce na další den
• 21:30 - volný čas
• 23:00 - spánek

Teplota v hermeticky uzavřených částech MIRu se pohybovala mezi 18 a 28 °C. Voda se na stanici dopravovala ze Země, aby tuto vodu uchovali poživatelnou, tak jí konzervovali přísadou iontů stříbra. Byla uchovávána v desetilitrových nádržích a mohla zde být skladována až jeden rok. Na jednoho kosmonauta na den připadli přibližně 2 litry. Dále měl kosmonaut příděl 0,3 litrů vody na mytí. K umývání se využívali navlhčené houbičky. Jídlo se podávalo průměrně čtyřikrát denně. Skládá se z různých konzervovaných produktů, sušených potravin, chleba, ovoce, zeleniny, čaje a kávy.

Věda a technika
Ačkoli byla MIR na svou dobu a možnosti technologicky dobře vybavená stanice, nebyl dostatek financí na další pokračování této stanice. Na stanici byli maximálně automatizované procesy řízení motorů, práce palubních systémů a vědeckého zařízení na základě moderní elektroniky a výpočetní techniky. Byl zvýšen výkon energetického systému, vytvořeny lepší podmínky pro práci a oddech kosmonautů. Na MIRu bylo vykonáno celkem 23 000 experimentů a pozorování, jejichž poznatky byly později mimo jiné využity pro stavbu nové, mezinárodní stanice (ISS).

---

---