Komety jsou velmi záhadná malá tělesa sluneční soustavy, která se většinou pohybují po eliptických drahách. Jsou to vlastně "špinavé ledové koule". Zmrzlý kosmický odpad. Skládají se z úlomků hornin, prachu a nečistot, které drží pohromadě vodní led a zmrzlé plyny (čpavek, methan a oxid uhličitý). Název těchto krásek pochází z řeckého slova "cometes" neboli dlouhovlasý. V českých pramenech se nejčastěji objevuje název "vlasatice".


Pozorování komet od počátku do dnes
Komety byly již v pradávných dobách považovány jako nositelky života a smrti. Možná jsou příčinou vzniku života a možná koncem různých ér na Zemi. Tyto málo probádána tělesa se považují za objekty pocházející z dob vzniku sluneční soustavy. Byly pozorovány zajisté našimi předky již v prehistorických dobách a nejstarší záznamy o jejich průletech najdeme v archivních dokladech z Dálného východu. Nejstarší doklad pochází z čínských pramenů z roku 240 př. n. l. Tímto objevem byla Halleyova kometa. Do 15. století se však vědci domnívali, že jde pouze o "výpary" v zemském ovzduší. Když nebyli schopni určit paralaxu (míru vzdálenosti), začali se o komety vědci více zajímat. 1577 podal Tycho de Brahe díky měřením svým a Tadeáše Hájka z Hájku důkaz, že komety jsou dále než měsíc.

Když v roce 1682 spočítal Edmund Halley dráhy komet z let 1531, 1607 a 1682 a zjistil, že jde o jediné těleso, pohybující se po protáhlé eliptické dráze a zároveň předpověděl příští návrat komety na prosinec 1758, odstartoval tak hon na komety. Do konce 18. století bylo zaznamenáno celkem 150 komet, ale v několika případech šlo o opakované návraty krátkoperiodických komet.

Počátkem 19. století pracoval dosud nejúspěšnější lovec komet Jean Louis Pons, jenž objevil 37 komet. Johannu Enckovi napomohla Laplaceova teorie identifikovat kometu s nejkratší oběžnou dobou 3,3 let. Pojmenována byla výjimečně po Enckovi, který k objevitelům nepatřil (totéž samozřejmě platí o kometě Halleyově). Giovanni Schiaparelli, když se v roce 1862 se objevila jasná kometa Swift-Tuttle, si při výpočtu její dráhy v roce 1867 uvědomil, že elementy dráhy komety se shodují s elementy meteorického roje Perseid. Byla tak poprvé prokázána souvislost komet s meteorickým rojem, což se později podařilo dokázat téměř pro všechny hlavní meteorické roje. Tento objev posléze velmi přispěl k pochopení fyzikální podstaty komet. Vynález fotografie měl za následek přibývající objevy a také lepší probádání morfologie komet. Nashromážděné údaje tak umožnily v roce 1950 vytvořit Fred Whipplovi model kometárního jádra ("špinavá sněhová koule") a Janu Oortovi koncepci rozsáhlého mračna komet jako zásobárny nově vzniklých komet. Nezávisle na tom Gerard Kuiper přišel s myšlenkou existence kometárního disku za vnějším okrajem planetárního systému.

Nejúspěšnější pozorovacím projektem se stalo sledování pádu komety Shoemaker - Levy 9 na Jupiter v roce 1994. Tato srážka s obří plynnou planetou je důkazem, že pro naši planetu mohou být komety hrozbou. Kusy této komety vytvořily na Jupiteru krátery velikosti Země, což by pro naši planetu mělo katastrofální následky. I když Jupiter v naší soustavě funguje jako "planetární vysavač", občas nějaká kometa prolétne a blíží se k Zemi. Mnozí vědci se shodují, že komety jsou pro nás nebezpečnější než planetky (i přes větší množství planetek). Důvodem je pozdní zpozorování komet. Jsou viditelné, až když se přiblíží k Slunci natolik, že začnou uvolňovat plyny. V budoucnosti se uvažuje o vyslání kosmických sond, jež by se staly družicemi komet, případně odebraly vzorky kometární horniny.

Dokument: Vesmír - výlet ke kometám


Popis komet
Jsou to velmi tmavá tělesa, která odráží pouze 3 až 4% světla (pro porovnání asfalt odráží 7%). Kometa je tvořena z jádra, koma a ohonu. Jádro je pevná část komety, která pravděpodobně vzniká během gravitačního smršťování z ledových planetesimál (malá kamenná nebo ledová tělesa o velikosti km, u kterých se předpokládá, že daly vznik sluneční soustavě) na okraji soustavy. Jádro komety je prakticky stálé do momentu, než se přiblíží ke Slunci, což způsobí sebemenší gravitační porucha. V okamžiku, kdy se kometa dostane na dráhu do nitra sluneční soustavy, ji začne teplo Slunce ohřívat a všechen zmrzlý materiál, který je obsažen v jádře, začne sublimovat a pevná složka se tak začne měnit na plyn. Plyny se dostanou skrz vnější slupku jádra a začnou se tvořit trysky. Vznikne tak jakási mlhavá atmosféra takzvaná koma. Čím blíže je kometa k Slunci, tím větší koma je. Tlak slunečního záření začne z komy uvolňovat materiál a začne tak vznikat ohon. Ten je tvořen z prachu a plynů.

Komety tak v podstatě ztrácejí hmotu a zmenšují se. Existuje několik způsobů jejich zániku. Jednou z možností je, že budou vtáhnuty přímo do Slunce nebo mohou být odmrštěny jednou z planet či na nějakou planetu dopadnout. Nesmíme zapomínat na možnost, že kometa oběhne kolem Slunce již po několikáté, a tak nemá dostatek látek, které by kometu držely pohromadě, a prostě se rozpadne.

Dělení komet
V zásadě komety dělíme na krátkoperiodické, dlouhoperiodické.

Krátkoperiodické komety mají periodu oběhů menší než 200 let a pochází většinou z Kuiperova pásu. Tento pás se nachází těsně za okrajem planetárního systému, to je za dráhou Neptunu. Jedná se poměrně plochý pás. Tvoří ho ledové "kometesimály" z období vzniku sluneční soustavy. Odhad počtu komet v této oblasti je něco okolo 100 biliónů. Tato tělesa jsou ze Země nepozorovatelné.

U dlouhoperiodických komet dosahuje perioda hodnot větších jak 200 let. Oproti krátkodobým tvoří jejich dráhu mnohem více zploštělá elipsa. Tyto komety pocházejí ze samotného okraje sluneční soustavy, Oortova oblaku. Stejně jako objekty Kuiperova pásu vznikly tyto tělesa mnohem blíže k Slunci, ale zhruba 800 milionů let po vzniku sluneční soustavy, je gravitační vliv obrovských plynných planet vytlačil až na okraj této soustavy. O tomto mračnu nejsou žádné fotografické důkazy,

ale vědci mají spoustu důkazů o jejich existenci. Určité objevy naznačují, že Oortův oblak je na rozdíl od Kuiperova pásu kulový.

Některé komety pocházejí z mnohem teplejších oblastí, než je Kuiperův pás a Oortův oblak. Toto místo se nachází v hlavním pásu planetek mezi Marsem a Jupiterm. Byly objeveny díky tomu, že občas do tohoto místa dopadnou hřejivé paprsky, kometa pak na chvíli zazáří a zase zmizí.


Významné komety

Halleyova kometa
O této kometě se mluví v nejstarších pramenech, které o těchto tělesech existují. Byla pojmenována po Edmund Halleyovi, který ze zaznamenaných komet v roce 1531, 1607, 1682 zjistil, že se jedná o jednu a tu samou kometu. Její průměrná perioda je přibližně 76 let a naposledy byla pozorována ze Země v roce 1986. Tato perioda se však mění z důvodu ovlivňování dráhy komety Jupiterem a Saturnem. Nejmenší byla při návratu v roce 1986 (76) a nejdelší v roce 451 a 1066 (79,3). Halleyova kometa neboli Kometa 1P obíhá proti směru oběhu planet. Velikost jádra se odhaduje na 16x8x8 kilometrů .

Enckeova kometa
Stejně jakou Halleyova kometa nebyla ani Enckeova kometa pojmenována po žádném jejím objeviteli. Poprvé byla pozorována 17. Ledna 1786 francouzským astronomem Pierrem Mechainem v souhvězdí Vodnáře. Tato kometa má katalogové číslo 2P. Vzhledem své velmi malé dráze se tato kometa vrací v průměru jednou za 3,3 roku.


Kometa D´Arrest
Heinrich Ludwig d'Arrest je objevitelem komety katalogového čísla 6P. Byla poprvé spatřena v souhvězdí Ryb. Od svého objevu byla pozorována celkem 16x a pouze 7x se jí nepodařilo najít.


Kometa Tempel 1
Ernst Wilhelm Liebrecht Tempel spatřil tuto nejasnou kometu v souhvězdí Vah. Pozdější výpočty ukázaly, že se kometa nacházela ve vzdálenosti 0,71 AU od Země a 1,64 AU od Slunce. Tato kometa patří do Jupiterovy rodiny. V roce 1999 byla tato kometa vybrána pro výzkum americké sondy Deep Impact, při kterém byl ze sondy vypuštěn projektil, který narazil do jádra. Ten způsobil explozi, která do okolního prostoru vymrštila velké množství látek z nitra komety. Tyto látky byly zkoumány a byl také pořízen záznam této srážky. Po několika letech byla kometa znovu mapována sondou Stardust, která pořídila několik snímků.


Kometa Holmes
17P/Holmes je periodická kometa naší sluneční soustavy, jejímž objevitelem je britský amatérský astronom Edwin Holmes. Tato kometa je zajímavá tím, že u ní došlo koncem října 2007 k významnému zjasnění, během několika hodin změnila svoji hvězdnou velikost ze 17 mag na 2,8 mag.

Kometa Borrelly
Tuto kometu spatřil Alphonse Louis Nicolas Borrelly během pravidelného pozorování komet 28. Prosince 1904. Kometa 19P se nacházela v souhvězdí Cetus a pohybovala se severním směrem. Oběžná dráha komety činí 6,86 let. Její největší přiblížení k Zemi je 203 miliónů kilometrů. Při průletu sondy NASA Deep Space 1 bylo zjištěno, že kometa má tvar jádra podobný kuželce a je dlouhé 8 km.

Kometa Giacobini-Zinner
Michel Giacobini objevil tuto kometu v souhvězdí Vodnáře 20. prosince 1900 a Ernst Zinner kometu objevil, když 23. října 1913 pozoroval proměnné hvězdy blízko Beta Scuti. Její oběžná dráha je 6,5 roku. V roce 1985 byla pozorována Mezinárodní sondou, která proletěla jejím ohonem. Zanechává za sebou proud meteoroidů, které mají nezvykle malou hustotu.

---

---